Argumentace
Argumentace může postupovat k věci (ad rem), anebo k osobě (ad personam). Věcná argumentace může vycházet například z pozorování a zkušenosti (vlastních i cizích poznatků a vjemů), analýzy, syntézy a porovnávání informací, posuzování zdrojů a může se odvolávat na autoritu většiny, tradici nebo uznávaného znalce. Naopak argumentace k osobě může posilovat nebo zpochybňovat kvalifikovanost či věrohodnost určité osoby jako zdroje informace. Argumentace k osobě se často pokládala za klamnou a neplatnou eristiku, moderní autoři ji však do značné míry rehabilitují. I doklad zaujatosti nebo nekompetentnosti osoby může být diskusi na prospěch.
Argumentace má odlišnou povahu v matematice nebo v přírodních vědách, kde rozhoduje logická správnost a návaznost argumentů, než ve filosofii, v právu nebo v politice, kde hraje větší roli také formulace a řečnická přesvědčivost argumentace.
Argumentace čili postup přesvědčování se obvykle skládá z řady argumentů, které na sebe navazují nebo se podporují. Lineární argumentace, obvyklá ve vědách, začíná předpoklady (premisami), z nichž se pak odvozuje závěr. Naproti tomu dialektická argumentace staví proti sobě dvě (vzácně i více) řady argumentů – argumenty pro a proti. Tak je tomu typicky v právu, ať už se jedná o soudní proces nebo teoretickou diskusi. Ve starověku a středověku se vyžadovalo, aby každý účastník nejprve vlastními slovy zopakoval předchozí stanovisko protivníka, a teprve když s ním protivník souhlasil, mohl předložit vlastní stanovisko (námitky).